Český granát

Jen málokterý národ na světě se může pochlubit tím, že nějaký drahý kámen je úzce spojován s jeho identitou tak, jako je granát spojován s Českým národem.

Nádherně zbarvené české granáty jsou velmi luxusní a ceněné kameny.



České granáty nevynikají velikostí, většinou nepřesáhnou v průměru 5 mm. Jejich předností je ale právě hezká červená barva, která je u všech kamenů stejná, a umožňuje tak jejich hromadné zasazování do šperků.

Ve středověku se jim také říkalo karbunkuly, neboť jejich barva připomíná řeřavé uhlíky. Známé je i staročeské označení granátu podle Klareta zrnakoč, které se neujalo, podobně jako termín jiskřík. Jako první, kdo pojmenoval granát "granatus bohemus - granátem českým" byl lékař císaře Rudolfa II. Anselm Boetius de Boot.

Český granát neboli pyrop, jak zní jeho odborný název, je minerál ze skupiny granátu. Složením je to křemičitan hořečnatohlinitý Mg3Al2 (SiO4)3, s obsahem asi 2 % oxidu chromitého Cr2O3. Ten dodává granátům charakteristickou temně červenou barvu, pro níž jsou tolik ceněny. Krystaluje v krychlové soustavě. Tvrdost pyropu je mezi 7 - 7,5 moselovy číselné stupnice.



Je výjimečně barevně stálý, odolává žáru i kyselinám. Zatímco diamant vzplane již při teplotě 900-1000 °C, granát odolá i teplotě 1800 °C.

Při zahřívání se jeho barva změní jako u almandinu, ale po ochladnutí opět získá původní vzhled. Právě pro tuto vlastnost je častěji hledán než almandin. Usnadňuje totiž práci při opravách šperků, kde je nutné použít tepla.

Český granát je velmi odolný vůči zvětrávání a proto jej lze nalézt v náplavech, kde vytváří těžebné akumulace.

Kvalita Českých granátů se liší podle nalezišť. Nejkvalitnější pocházejí z Českého středohoří. Méně kvalitní z Podkrkonoší a okolí Kolína nad Labem. Většina granátů se na svazích Českého středohoří nacházela a nachází pod ornicí.

České zlatnické dílny začaly granáty využívat v průběhu 13.století za vlády Karla IV. a jeho syna Václava IV.

České granáty se brousí do podoby fasetových brusů (hladkých plošek), především briliantů a rout (rosety neboli růžice), méně se jim dává bezfasetový vypouklý tvar tzv. čočkovce (mugle).

Jedním z nejsilnějších konkurentů našeho českého granátu je rudý pyrop. Ve srovnání s almandinem, kterému se svojí barvou nejvíce podobá, jsou jeho světová naleziště velmi omezená. Evropa samotná, kromě již zmíněných českých lokalit, zná klenotnicky upotřebitelný pyrop pouze ze Skotska. Zdejší obyvatelé jej nazývají „Ely rubín“ 

Ve světě se ročně vytěží méně českých granátů, než diamantů. Z tohoto hlediska by měly být vlastně české granáty dražší.

 


České granáty se objevují na religiózních klenotech, později i světských ozdobách, prstenech, sponách a pohárech. Na opasku poslední choti císaře Karla IV. královny Elišky, na kříži českého krále Přemysla Otakara II. z let 1313–1340 i na pozdně gotickém kalichu s letopočtem 1510 z Loretánského pokladu. Granáty se zprvu většinou vyvážely do Freiburku, Waldkirchenu a Norimberku, odkud pak vybroušené odcházely do celého světa.

UPOZORNĚNÍ

Pyrop zbarvený železem a chromem bývá vždy ohnivě až temně červený, sytost barvy neubývá ani u nejmenších zrnek kolem 2 mm. Almandin  bývá barvy malinově červené, pyralmandin mívá hnědý nebo fialový odstín. Pyrop se dokonale mísí s almandinem, jejich vzájemné rozlišení dodnes není snadné ani pro odborníky.

Pyrop z alpských nalezišť bývá označován jako tyrolský granát.

Pyrop často mívá barvu podobnou rubínu, což se stalo předmětem úmyslných i neúmyslných záměn.

Granáty všech drahokamových druhů a odrůd doposud odolávají pokusům o barevné úpravy všemi známými prostředky.

Teoretická možnost případných podvodných syntetických náhrad u tohoto kamene je relativně dobře odhalitelná. Spíše je možné setkání se skleněnými imitacemi, které se odlévané ve formách, či mačkané v kleštích a dobrušované objevují již ve středověku.