Šperky z českého granátu v proměnách času

Český granát byl užíván k výrobě šperků nejen pro svou oblibu u  měšťanských vrstev. Užíval se k zdobení liturgických předmětů a rovněž na turnovské vesnici v selském prostředí. Granáty našívány na čepce, anebo se používaly u nákrčníků, které byly charakteristickým selským šperkem tehdejší doby. Selské šperky se vyznačují hrubším osazením kamenů a celkově jednodušším řemeslným zpracováním.

Granáty byly z důvodu své malé velikosti předurčeny k využití ve skupinách. Díky způsobu montáže byla potlačena role kovu nebo jiného kamene a granát se tak stal dominantním prvkem šperku.



Na první pohled upoutá zajímavost a rozmanitost šperků z českých granátů. Zdokonalování techniky osazování granátů umožnilo variabilní řešení šperků a zároveň realizaci nových nápadů. Kolem roku 1840 jsou šperky řešeny spíše plošně, maximálně ve dvou patrech. V následujícím období se centrální rosety stávají mohutnější a jsou sesazovány až do čtyř pater.

Do prvků se nejvíce promítal vkus slohu dané doby – klasicismus, empír, romantismus, biedermeier, historismus. Šperk také výrazně zasáhla vlna vegetativního dekorativismu secese.

Pokud se ve středu šperků nacházel velký centrální kámen, jednalo se většinou o některý z široké rodiny granátů, například almandin neboli tyrolský granát.

Starší šperky byly vytvořeny pomocí obrubové techniky – každý kámen obepíná obruba. Častá je také zrnková technika – k obrubám jsou připájena zrnka z drátů, která kámen po jeho zasazení přidržují.

Rozšířená je i carglová metoda. Název této metody je odvozen od názvu kovové osazny drahokamu – cargle. Jedná se o lůžko se šroubkem na zadní straně sloužící ke snadné montáži na zlatnické dílo. Asi od poloviny 18. století se cargle začaly vyrábět sériově, nejčastěji ze zlacené mosazi, a na místo drahých kamenů se do nich vsazovala barevná skelná imitace nebo dubleta.

Od 60. let 19. století se používá pokročilejší technika nýtková – kameny jsou zasazeny do nýtků ze stříbrných drátků. Nýtky se dále pájí do otvorů vyvrtaných v podkladovém plechu podle šablon. Tato metoda umožnila ve šperkařství zjednodušení práce a zajistila tak dočasný rozkvět granátnické produkce. Při výrobě granátových šperků se používá dodnes.

Nýtkovou techniku v druhé polovině 20. století nahrazuje technika lití – více šperků lze naprosto přesně odlévat najednou.

Pro výrobu šperků byly užívány slitiny mědi s nízkým obsahem zlata. U litých šperků se používá pozlacené stříbro.

Samotné kameny jsou pak různě vybrušovány. Např. routový výbrus – spodní plocha kamene je rovná, horní plošky jsou trojúhelníkové; výbrus do pravidelných čtverců; briliantový výbrus; stupňovité vybroušení – kámen má nahoře vybroušenou rovnou plochu.