Brus diamantu

Byl jednou jeden stárnoucí mistr, který svůj život zasvětil umění broušení diamantů, a přestože mu učení a praxe zabraly celé mládí i střední věk, nikdy nelitoval jediné minuty strávené v dílně. Den co den přicházel do své skromné, v podstatě nenápadné brusírny, kde na něho čekal šum vody, pravidelné otáčení lešticího kotouče a skřípavé vrčení starých strojů. Přitom měl vždy na paměti, že diamant, který svírá v ruce, má za sebou dlouhý příběh: vznikl v hlubinách Země pod obrovským tlakem a teplotou, urazil neskutečnou cestu časem i prostorem, aby se nakonec stal symbolem luxusu, moci a věčného pouta mezi lidmi. Jeho vášeň pro broušení začala v době, kdy jako mladík slyšel o legendárních drahokamech z Indie a o mistru brusiči, jenž dokázal i z obyčejného, matně vypadajícího kamene vyčarovat jiskřivý zázrak. Mládí strávené putováním napříč dílnami Benátek a Amsterodamu, dvou někdejších bašt diamantového řemesla, ho naučilo, jak tvar brusné plošky upravuje hru světla, a také jak se v každé plošce zrcadlí historická a kulturní tradice. Později, když se vrátil domů a usadil se, aby zdokonalil své umění, prozkoumal všechny známé styly brusu a objevil i některé pozapomenuté techniky. Přitom vyprávěl příběh diamantů svým učňům jako pohádku: nejdřív se drahokam objeví jako surový nerost, na pohled málokdy průzračný, často s nehezkým šedavým povlakem, ale uvnitř skrývá neuvěřitelné možnosti. Díky souhře trpělivosti, zkušeností a fantazie se pomalu rodí věc, kterou lidé obdivují po staletí. Aby však mohl mistr doopravdy pochopit, jaký brus bude pro kámen nejlepší, musel se poddat jemným, takřka nepostižitelným znakům: drobným inkluzím, přirozeným rovinám štěpnosti a vnitřní hře světla a stínu. Každý diamant si téměř žádal vlastní přístup, vlastní péči a jedinečnou vizi, neboť co platilo pro jeden kámen, nemuselo vůbec fungovat pro jiný.

A tak mistr brusič celé dny jemně přikládal surový diamant na brusný kotouč, potíral ho speciální lešticí pastou a s matematickou přesností pečlivě vytvářel jednotlivé fa?ety, tedy ty malé plošky, které společně definují brus. Když začínal v dílnách středověkých měšťanů, nebyly technologie ani materiály tak dokonalé jako dnes, a přesto se dokázaly zrodit slavné brusy, jež se staly legendou. První, kdo se odhodlal změnit tradiční přístup a narušit starší koncepce brusu, byl údajně jistý Ludovic van Berquem z Brugg, který zpopularizoval tzv. „brus růže“. Ten se vyznačoval neprostým množstvím plošek seskupených v pyramidovém tvaru, takže kámen vypadal jako drobný pupen květu s jedním plošným spodkem. Šlo o velký pokrok, protože tento styl umožnil diamantům zachytit více světla a výrazněji se rozzářit. Sice ještě zdaleka nešlo o tak oslňující třpyt, jak jej známe dnes, ale pro tehdejší dobu to byl zázrak. Když se mistr poprvé setkal se starou, dnes už téměř zapomenutou rytinou zobrazující brusiče růžového diamantu, pocítil v hrudi zvláštní dojetí, jako by se dotkl kořenů svého řemesla. Nakonec se i on naučil „růži“ brousit, ovšem jen zřídka se k ní vracel. Mnohem později se do módy dostal tzv. briliant, který se stal synonymem pro nejběžnější a nejpopulárnější způsob brus diamantu dneška. Sám mistr si dobře pamatoval moment, kdy poprvé spatřil dokonale vybroušený briliant: padesát sedm faset, tak precizně uspořádaných, že působily jako malé zrcadla snoubená v dokonalém rytmu. Hra světla, jež z kamene vycházela, byla natolik silná, že obyčejné svíce v místnosti, jindy hořící mdlým oranžovým plamenem, se odrážely v nesčetných duhových záblescích. Když briliant pozvedl proti slunci, připadal si, jako by se dotýkal něčeho magického. Věděl, že pro takový výsledek je důležitá nejen geometrická přesnost, ale i umění „rozmlouvat“ se samotným diamantem, zjistit jeho případné vady a přizpůsobit se jim. Protože každý kámen je jedinečný, může drobná inkluze nebo neobvyklá krystalová rovina změnit optimální úhel některých plošek a rozhodnout o tom, jestli bude diamant nepopsatelně zářit, nebo zůstane jen průměrným broušeným kamínkem.

Když se mistr ohlédl za historií brusu, vzpomněl si na příběh z daleké Indie, kde podle pověstí kdysi dávno objevili první diamanty v nánosech řek a potoků. Právě tam se údajně zrodilo i přesvědčení, že diamanty mají božský původ a že je urážkou je jakkoli upravovat – leč lidé nakonec neodolali. Postupně se rozvíjela řada řemeslných dílen, které se specializovaly nejprve na leštění přírodně vzniklých hran, a teprve později, když si důvtipní brusiči povšimli, že změnou tvaru se zvyšuje lesk, začali experimentovat s prvním skutečným „broušením“. Od té chvíle vstupovaly diamanty do nových kapitol – putovaly s obchodníky do Persie, Středomoří a dále do Evropy, kde se staly nenahraditelným symbolem vyšší šlechty. I když zpočátku stačilo, že byl kámen jen trochu vybroušen, aby poodhalil základní jiskru, brzy se stalo jasné, že další a další plošky dokážou zázraky. Mistr si vybavoval, jak kdysi studoval staré spisy zachycující honbu za novými styly: brusiči v Benátkách nebo v Amsterdamu riskovali cenný materiál a zkoušeli, jaké úhly jsou pro lámání světla nejlepší. Byl to pomalý proces chyb a pokusů – každý omyl znamenal buď znehodnocení diamantu, nebo ztrátu cenné hmoty. Koncem 17. století se tak zrodil pozdní barokní styl, který se nazývá old mine cut a old European cut, charakteristický větším tabulem a hlubším pavilonem, což ještě nebylo úplně dokonalé, ale položilo to základy modernímu briliantu. Nikdo přitom předem netušil, kam vývoj dojde, nicméně touha po co nejkrásnějších odlescích přivedla brusiče k matematické analýze, a s rozvojem vědy přišel moment, kdy se určily pro briliant takřka ideální úhly a proporce.

Tyto ideální proporce jednou definoval i slavný Marcel Tolkowsky, který se ve 20. století pokoušel vypočítat, jak optimalizovat úhel koruny a pavilonu tak, aby se maximum světla odráželo zpět k pozorovateli. Mistr si živo vybavoval, jak poprvé pročítal Tolkowského studie a snažil se je aplikovat na jeden z nejkrásnějších surových diamantů, který se mu kdy dostal do rukou. Byla to práce extrémně náročná, protože pečlivé měření úhlů a tloušťky rundisty (toho pásku, který odděluje vrchní a spodní část kamene) v kombinaci s drobnými přírodními vadami kamene vyžadovaly schopnost přesné adaptace. Jakmile se dopustil drobného prohřešku proti výpočtům, světlo se přestalo efektivně vracet, a diamant pak působil temně nebo mdle. Kdo někdy viděl, jak se takový kámen na světle rozzáří, dokáže si představit, proč je briliant nazýván nejpropracovanějším brusem všech dob. Mistr ovšem nezůstával jen u teorie, dobře věděl, že praxe vždy musí být doprovázena citem a uměním předvídat, jak se kámen zachová pod brusem. Postupně si osvojil i odvážnější styly, jako je markýza, ovál, hruška či princess. Každý z nich má odlišnou soustavu faset, jinak zachází se světlem a vyžaduje i specifické dovednosti brusiče. V některých případech je dokonce výsledný tvar určen surovinou, která má určitý přirozený tvar nebo inkluze vyžadující, aby se kámen brousil asymetricky.

Ke stáru často vyprávěl příběh svým vnukům, kteří jej se zájmem poslouchali, jak se kdysi vypravil na vzdálený trh, kde spatřil modrý diamant nevyčíslitelné hodnoty. Tento kámen byl opředen legendou o tom, že přináší buď velké štěstí, nebo strašlivou smůlu – záleželo na tom, jak se s ním naloží. Mistr byl přesvědčen, že s pečlivým a respektujícím přístupem lze z negativních sil učinit neutrální, ba dokonce pozitivní. Proto, když získal důvěru majitele, pustil se do broušení jako do tance mezi světlem a stínem: snažil se zachovat co nejvíce hmoty, aby nedošlo k drastickému zmenšení, a zároveň vyladit fasety tak, aby modrý odstín vystupoval s co největším jasem. Po několika týdnech neúnavné práce, kdy mnohokrát musel změnit postup, vykreslil jemné hrany a docílil maximální brilance, se mu podařilo vytvořit dílo, které svou ušlechtilostí učarovalo všem přihlížejícím. Ukázalo se, že kámen nebyl prokletý, nýbrž že byl jen nesmírně náročný na zpracování, a kdo k němu přistupoval lehkovážně, zaplatil ztrátou velké části drahocenného materiálu nebo reputace. Tím se zrodila legenda o brusiči, který zkrotil nevyzpytatelný modrý diamant a díky svému umění ho proměnil v klenot přehluboké krásy. Mistr tento klenot potom ještě dlouho vídal na výstavách a v sbírkách vzácných drahých kamenů, pokaždé se stejným pocitem úcty a zadostiučinění.

Sám ovšem vždy připomínal, že život brusiče diamantu je plný napětí, nejistoty a občas i smutku. Brousit diamant znamená riskovat velmi cennou surovinu: špatný úhel, přílišný tlak, nepozornost či nedostatek znalostí mohou navždy znehodnotit něco, co se rodilo miliony let. Každý den v dílně se tudíž odehrával tak trochu na hraně mezi triumfem a katastrofou. Mnozí brusiči, kteří se proslavili, zaplatili za svoji slávu mnoha nepovedenými experimenty a přísahali, že nebýt tvrdohlavého hledání dokonalosti, raději by se věnovali nějaké jistější profesi. Ale přitažlivost diamantů je mocná: kdo jednou spatří, jak i z malého kousku hrubého nerostu může vyzařovat oslnivá krása, tomu se jen stěží z tohoto světa uniká. Mistr proto často zdůrazňoval, že brusič musí mít pokoru, nesmí se nechat unést představou, že on sám je pánem nad diamantem. Spíše je služebníkem jeho přirozené dokonalosti, kterou jen pomáhá rozkrýt. Ve chvíli, kdy je kámen dokonale obroušen, se zdá, jako by se narodil pod jeho rukama – ale pravda je taková, že krása v něm dřímala od samého začátku, jen byla skryta pod neprůhledným závojem.

Během dlouhých let se navíc vyvíjela i samotná technologie broušení. Někdejší ruční brusné kotouče poháněné stálým šlapáním, archimédovské šrouby a staré páky byly postupně nahrazovány moderními elektronicky řízenými stroji. Ty dokážou mnohem přesněji kontrolovat tlak i úhel a minimalizovat tak ztráty hmoty. Přesto, i když se díky moderním postupům výrazně snížil podíl lidské námahy a nebezpečí zničení vzácného kamene, nadále zůstává nezbytná ruka a oko mistra. Počítač dokáže spočítat optimální fasety, ale neumí vycítit subtilní charakteristiku každého kamene, jemnou hru barev či inkluze, jež mohou odkazovat na unikátní genetiku diamantu. A tak starý mistr učil mladší generace, že technologie a věda jsou vynikajícími spojenci, avšak skutečný brusič zůstává jakýmsi prostředníkem mezi přírodou a technologickým pokrokem. Ostatně, za jeho časů se mnohokrát stalo, že noví učni sice skvěle zvládali teorii, ale teprve když strávili celé dny, týdny a měsíce nad jedním kamenem, pochopili, jak k nim diamant „promlouvá“.

V průběhu vyprávění také často zmiňoval, že brus diamantu ovlivňuje i jeho výslednou hodnotu a krásu víc než kterýkoli jiný faktor. Ačkoliv se v hodnocení diamantů používají tradiční čtyři C (Cut, Color, Clarity, Carat), je to právě Cut – brus – který dokáže pozvednout kámen o několik úrovní výš, anebo ho naopak degradovat. Krásná barva a vysoká čistota sice hrají zásadní roli, ale bez brilantního brusu, který umí rozsvítit všechny tyto vlastnosti, by se diamant nikdy nestal tak úchvatným. Mistr měl v paměti mnoho příkladů, kdy i menší diamant s lehkým nádechem žluté mohl díky mistrovskému brusu působit tak oslňujícím dojmem, že překonal větší a formálně „čistší“ konkurenty. Když se podaří trefit přesný úhel, správnou hloubku pavilonu a výšku koruny, docílí se vnitřní hry světla zvané „fire“, při které se bílý paprsek rozkládá do duhových odstínů. V ten moment člověk pochopí, proč se diamant stal ve starých textech metaforou božského světla a proč se i dnes stává nejcennějším klenotem v korunách králů či rodinným dědictvím předávaným z generace na generaci. Brus je tedy alfou a omegou všech, kteří se diamanty zabývají, a starý mistr brusič to znovu a znovu zdůrazňoval každému, kdo si myslel, že stačí drahý kámen jen koupit.

Při vzpomínkách na setkání se šlechtici a obchodníky v dávných časech si vybavoval i případy, kdy byl konfrontován s požadavkem „udělat diamant co největší na úkor kvality brusu“. Jistý bohatý mecenáš před ním kdysi položil surový kámen a nařídil, aby se z něj vybrousil co nejvyšší počet karátů, i kdyby to znamenalo kompromis ve fasetování. Mistr takovou zakázku zpočátku odmítal, neboť mu připadalo, že tím popře sám sebe, svou vášeň a poznání, že správně zvolený brus dokáže vynést kameni duši. Jenže mecenáš nabídl obrovský honorář, a tak se mistr nakonec nechal přesvědčit. Po týdnech práce vytvořil diamant, který byl sice velký, ale chyběla mu jiskra i vnitřní hra světla. Když ho viděl na vlastní oči, cítil hluboké zklamání. Uvědomil si, že pouhá velikost bez dokonale propracovaných úhlů a faset není cestou k opravdové kráse. Byl to pro něj důležitý okamžik, kdy pochopil, že člověk musí ctít rovnováhu mezi hmotou, proporcemi a světelnými efekty – jinak se jeho dílo mine účinkem. A tak od té doby, ať už před ním stál kdokoliv, dokázal si prosadit svou: dokonalý brus je to, co dává diamantu nesmrtelnost, a nikoli jen co největší váha.

S příchodem moderní doby a vzrůstající popularitou diamantů se také objevily nové styly brusu, částečně navazující na experimenty z minulosti, avšak dovedené k vyšší dokonalosti. Princes, cushion, radiant, asscher či emerald cut – to vše jsou ukázky rozmanitých přístupů k rozvržení faset, kdy se mění hlavně tvar koruny a pavilonu, aby co nejvíce vynikla jak barva, tak i vnitřní čistota kamene. Mistr už byl v té době spíše v roli učitele a pamětníka, kterého chodili navštěvovat mladí brusiči lační po znalostech. Při společném hodnocení vysoce kvalitních diamantů vysvětloval, jak i drobné nuance v brusu mění to, co lidské oko vnímá. Zmínil i citlivou oblast fluorescence, kdy některé diamanty reagují na ultrafialové záření jemnou září, a jak takový jev může brusiči pomoci při určování vnitřní struktury. Občas také varoval, že příliš ostré úhly mohou způsobit tzv. „leakage“ světla, kdy paprsky neodráží, ale unikají dnem kamene, a tak ho připravují o životodárný třpyt. Když se ho někdo zeptal, zda existuje univerzální vzorec pro dokonalý brus, odpovídal s úsměvem: „Jen se zaposlouchej do kamene, on ti řekne, co potřebuje. Matematika je dobrá, ale intuice ti potvrdí, kdy jsi na správné cestě.“

Dnes, kdy je brusičovo jméno zapsané ve všech odborných publikacích a kdy o něm kolují různé legendy, se jeho příběh stává metaforou oddanosti řemeslu a respektu k surovině. Jeho dílnu sice převzal vnuk, avšak stařec dodnes přichází občas podívat se na práci mladých učňů. Když sleduje, jak s moderními bruskami a za pomoci sofistikovaných počítačových programů vytvářejí diamanty s dokonale symetrickými fasetami, cítí skoro až posvátnou úctu k tomu, jak daleko se řemeslo posunulo. Avšak zároveň v jeho duši plane radost, že podstata zůstává tatáž: rozumět kameni, vážit si jeho omezení a pracovat s nimi, nikoli proti nim. Ačkoli se dobové styly i móda mohou měnit, základní pravidla brusu zůstávají spíše věcí citu než pouhého výpočtu. Stejně tak lidský obdiv k diamantu neuvadá, protože lidé odedávna hledají záři, která překonává temnotu, a symbol nesmrtelnosti, který přetrvá generace.

A tak, v posledních letech svého aktivního brusičského života, se mistr ohlížel za celoživotní cestou, na níž poznal taje a kouzla brusu diamantu. Jeho příběh je příběhem každého kamene, který projde rukama zkušeného člověka: nepůvodní, často nenápadná hruda minerálu se promění v klenot, který rozpaluje city a reprezentuje nejvyšší lidskou touhu po kráse a dokonalosti. Je to zároveň příběh hluboké pokory, protože jedině s úctou k přírodě a k jejímu dílu může brusič dosáhnout takového výsledku. Setkal se s pohnutými osudy lidí, kteří kvůli diamantům ztratili všechno, a potkal i ty, kterým právě diamanty dopomohly k vykoupení. Všude viděl symboliku kamene, který je neobvykle tvrdý, a přesto mu člověk může vtisknout zcela přesné facety, pokud dokáže sklonit hřbet a učit se. Nic naplat, příběh diamantu a jeho brusu je příběh, který se prolíná celými lidskými dějinami: od starověké Indie přes brusiče v benátských kanálech až po moderní laboratoře a šperkařské domy v Paříži a New Yorku. A i když starý mistr nakonec jednou odejde, zůstanou po něm diamanty, jež nesou jeho „rukopis“, důkaz, že mistr brusič se nezapsal jen do materiálu, ale i do srdcí všech, kdo kdy spatřili jeho práci v plném lesku.

Zdroje (5 nejhodnotnějších):

1. Marcel Tolkowsky: Diamond Design.
2. Shipley, R. M.: The Gemological Institute of America Archives.
3. G. Fechner: The History and Evolution of Diamond Cutting.
4. L. van Berquem: Early Techniques and Innovations in European Diamond Cutting.
5. A. Oldershaw (ed.): Handbook of Gemstones.