Golem

Golem je jednou z nejmagičtějších postav židovského folkloru, obestřená aurou záhad, náboženských příkazů a starobylé moudrosti. Toto slovo původně znamenalo cosi nehotového, neupraveného a syrového, jak je možné najít ve starých hebrejských textech. Často bývá spojováno s představou člověka z hlíny, kterého přivedla k životu tajemná síla a který měl sloužit svému tvůrci. V nejstarších biblických a talmudických zmínkách se pojem golem objevuje v kontextu nezformovaného zárodku, jenž postrádá duši, nebo jako nedokonalá bytost, která se ještě nenaučila rozlišovat dobro a zlo. S rozvojem židovské mystiky a kabaly se však vyvinul fascinující příběh umělého člověka, oživeného magickými postupy, které měly posílit moc či ochránit židovskou komunitu před nepřáteli. Tato legenda získala nejslavnější podobu v Praze, v období vrcholné renesance, kdy působil proslulý rabbi Jehuda Liva ben Becalel, nazývaný též rabi Löw či Maharal. V Praze se legendy rozvíjely pod vlivem napětí mezi židovským ghettem a okolním křesťanským prostředím, což umožnilo, aby se příběh o hliněném ochránci stal symbolem touhy židovské menšiny po bezpečí. Golem v sobě nese také univerzální rovinu příběhu o tom, jak člověk touží nahlédnout do tajemství stvoření a přivlastnit si božské právo tvořit život, s čímž bývá spojeno nejen nadšení a úcta, ale také strach z možných důsledků. Tato tematika se tak stává jakousi metaforou pro varování před pýchou a zneužitím moci, jež člověku nepřísluší, protože hranice mezi tvořením a ničením se často ukáže křehčí, než bychom čekali. Již v těch nejranějších zmínkách totiž narazíme na varování, že umělý člověk bez duše nemusí vždy poslouchat svého pána a může se obrátit proti němu. Tak se z Golema stává nikoli jen pohádkový ochránce, ale i varovný příklad, jak se moc může vymknout z rukou.

Počátky této myšlenky lze hledat v kabalistických spisech, zejména v Sefer Jecira (Kniha stvoření), kde se popisuje stvoření světa pomocí hebrejských písmen a jmen Božích. Tato symbolika pronikla hluboko do židovských mystických kruhů, kde se věřilo, že správným poskládáním a vyslovením určitých kombinací písmen, za doprovodu rituálů a meditací, lze dosáhnout zázračných skutků. Jedním z nejmocnějších bylo údajně právě stvoření umělého služebníka z neživé hmoty. Představme si kabalisty, kteří během dlouhých nocí sedí u svitků se složitými tabulkami písmen a hledají klíč k božskému tajemství. Obklopuje je svit svíček, v místnosti se vznáší vůně kadidla a jejich mysl putuje mezi citáty z Tóry a kabalistickými mystérii. Postupně sestavují literární matrix, snaží se přijít na to, jaké formy hlíně vdechnout první náznak života. Být u takového rituálu muselo vzbuzovat posvátnou bázeň, protože dotyčný se necítil jen jako člověk, ale spíše jako spolutvůrce, který se na krátký okamžik přibližuje samotnému Stvořiteli. Ovšem i v těchto legendách se opakovaně zdůrazňuje, že každý takový pokus lze činit jen s nejvyššími úmysly a plnou úctou k Bohu, jinak by výsledek mohl být neblahý. Golem totiž není bytost s vlastní duší ani mravním kompasem; pokud mu pán nepředá jasné příkazy a duchovní ukotvení, hliněná postava prý ztrácí smysl své existence nebo se dokonce obrátí proti svému stvořiteli. V Talmudu se najdou i drobné narážky na pokusy stvořit dočasnou bytost k uspokojení vlastních tužeb, přičemž rabíni varují, že takové pokusy jsou nebezpečné a nepatřičné.

Nejslavnější epizodou je však příběh pražského Golema, jenž se podle pověsti zrodil v hlavě a rukou slavného rabiho Löwa, skutečné historické osobnosti žijící v Praze na přelomu 16. a 17. století. Rabbi Löw, proslulý učenec, filozof a kabalista, je známý svými traktáty a vzdělaností, která daleko přesahovala hranice ghetta. Kolem něj se časem nabalila spousta legend a pohádek, v nichž vystupoval jako moudrý rádce císaře Rudolfa II. a zachránce židovské obce před nespravedlivými obviněními a pogromy. V tomto kontextu se vypráví, že když se situace stala neúnosnou a židovská komunita byla opakovaně ohrožována pomluvami o rituální vraždě, rabi Löw se rozhodl vytvořit z hlíny ochranného sluhu. Podle pověsti se on a jeho nejbližší pomocníci vypravili v noci k Vltavě, tam nabrali hlínu z břehu a v temném osvětlení luceren z ní začali formovat lidskou postavu. Poté, co dokončili základní podobu, rabi Löw prý pronesl jména Boží a Golem ožil. Jeho smyslem bylo potírat nepřátele a chránit pražské Židy před křivdami. Tajemnou cestu, jak vdechnout hlíně život, si prý rabbi Löw osvojil právě díky svému dlouholetému studiu kabaly a oddanosti Bohu. Zdůrazňuje se, že Golem nebyl stvořen jako samostatná bytost hodná uctívání – šlo o nástroj k ochraně slabých, a zároveň o symbol boží prozřetelnosti, který měl svět přesvědčit, že zlo a lži nebudou tolerovány.

Golem, jak vypráví lidová tradice, se poté pohyboval po pražských uličkách a vykonával neúnavně úkoly, které mu rabi Löw zadal. Nosil vodu, uklízel synagogu, hlídal přístupy do ghetta a v případě nebezpečí zasahoval silou, která byla nadlidská. Časem v Praze vyrostly pověsti, jak Golem naháněl hrůzu i křivopřísežníkům, a kolovala vyprávění, že jeho přítomnost si nikdo netroufal podcenit. Vždy však zůstával zcela oddaný svému stvořiteli, který mu do úst vkládal šém – svitek s Božím jménem či kabalistickými formulemi – jímž se Golem aktivoval a uváděl do pohybu. Když mu šém vyňali, Golem se opět proměnil v nehybnou sochu. Tento mechanismus zároveň zdůrazňuje křehké pouto mezi umělým tvorem a jeho pánem. Je tu však také velká otázka, zda Golem v sobě nenese něco víc než jen pasivní slepotu k příkazům. Některé verze legend naznačují, že Golem mohl začít cítit zmatek či dokonce hněv, pokud byly příkazy nespravedlivé, nebo pokud se v něm hromadila přílišná energie z posvátných formulí, které do něj byly vloženy.

Podle jedné z často citovaných verzí legendy došlo ke krizové situaci, když si rabi Löw zapomněl šém vyzvednout z Golemových úst před šabatem. Golem se tehdy vymkl kontrole, začal běhat po ghettu a ničit vše, co mu přišlo do cesty. Některé příběhy líčí, že začal zachraňovat, co se dalo, jinde zase, že propadl destruktivnímu běsnění. Jedno je jisté: vznikl obrovský chaos, který se podařilo zastavit teprve tehdy, když rabi Löw s velkým rizikem a odvahou přistoupil ke Golemovi a vyjmul mu šém z úst, což vedlo k jeho okamžitému znehybnění. Moudrý rabín si údajně uvědomil, že není v lidských silách trvale ovládat tak mocné síly, a proto se rozhodl Golema jednou provždy deaktivovat. Ten pak měl být přenesen na půdu Staronové synagogy, kde podle pověstí dodnes leží v prachu, nehybný a zapomenutý. Jenže žádný zvědavec se tam údajně nesměl odvážit, protože se šířily zvěsti, že kdo Golema najde a pokusí se ho znovu oživit, stihne ho krutý trest. Po staletí se vyprávělo, že na půdu synagogy vede tajný vchod a duchové starých kabalistů tam drží stráž, bránící nevítaným návštěvníkům vstup. Legenda také říká, že během druhé světové války se jeden nacistický voják pokusil do podkroví dostat, ale zemřel za podivných okolností, což mělo potvrzovat, že Golem či duchové starých rabínů synagogu stále chrání.

Mýtus o pražském Golemovi se rozšířil do celé Evropy a později i do Ameriky. Významně k tomu přispěli židovští spisovatelé a umělci, kteří v příběhu spatřovali metaforu pro osud pronásledovaných menšin, pro vztah člověka a stvořitele, anebo pro nebezpečí technologického a vědeckého pokroku, když se vymkne etickým kontrolám. Gustav Meyrink ve svém románu „Golem“ z roku 1915 vytvořil z legendy symbol tajemné pražské atmosféry, naplněné tajemstvím a mystikou. Jeho Golem však není jednoznačně jen onou sochou z hlíny, ale spíše jakousi neuchopitelnou vizí, která prochází stínovým městem a zrcadlí vnitřní obavy hrdinů. Další autoři, jako třeba Yudl Rosenberg, napsali vlastní verze příběhu a přidali nový rozměr postavě rabiho Löwa jako moudrého kouzelníka, který se potýká s mocnými silami stvoření. V 20. století se Golem objevil i ve filmech, divadelních hrách či komiksech. V německé kinematografii se stal jedním z prvních hororových monster, předchůdcem pozdějších upírů a Frankensteinů. V moderní populární kultuře se můžeme setkat s motivy Golema ve fantasy románech, televizních seriálech a počítačových hrách, kde se z úctyhodné legendy stal jakýsi prototyp umělého tvora – robota či kyborga s nadlidskou silou, ale oslabeným citem a bez vlastního úsudku.

Je zajímavé, že ačkoli se nejčastěji mluví o pražském Golemovi a rabi Löwovi, různé varianty golemovských příběhů kolovaly i v dalších židovských komunitách. Například v polském Chelmu se traduje, že se tamní učenci pokusili vytvořit Golema, který by pomáhal na poli a chránil vesnici, avšak kvůli jejich prostoduchosti se pokus nezdařil. Tato verze pojímá Golema jako komickou postavu, která odráží lidskou nedokonalost a nedostatečnou moudrost. V jiných pověstech zas Golem slouží jen krátkou chvíli a je rozpuštěn zpět do hlíny, protože rabín či kabalista pozná, že s božským tajemstvím se nelze zahrávat. Je také důležité vzpomenout, že kromě ochranné funkce mohl Golem zastávat i role spojené s rituální čistotou, anebo s určitými praktickými úkony, na něž se lidé necítili dost silní. Takto se folklor o Golemovi stal rozmanitým a přizpůsoboval se sociálním i duchovním potřebám místní komunity. Z historického hlediska je však nutné dodat, že žádné dobové kroniky z pražského ghetta ze 16. století se o Golemovi explicitně nezmiňují, což vede mnohé badatele k závěru, že šlo primárně o lidový mýtus. Přesto proslulost tohoto příběhu neubírá na síle – pro mnoho židovských i nežidovských posluchačů zůstává Golem esencí pražské mystiky.

Samotná postava rabiho Löwa historicky existovala, to není pochyb. Víme, že byl učencem, který se věnoval tradičním náboženským spisům i úvahám o matematice, astronomii a filozofii. Jeho osobnost byla neobyčejně charismatická, což mohlo přispět k formování legend – lidé kolem něj mohli mít pocit, že skutečně oplývá tajemnými silami. Navíc doba císaře Rudolfa II. byla proslulá zájmem o alchymii, magii a esoterické nauky. Během jeho panování působilo v Praze mnoho astrologů a alchymistů, což vytvářelo originální prostředí, kde se kloubil vědecký pokrok s tajemnem. Tato atmosféra mohla vést k tomu, že se příběh o Golemovi zdál zcela uvěřitelný. Dochovaly se i drobné anekdoty o tom, jak rabi Löw radil císaři, a díky tomu se obecně věřilo, že má přístup k silám, které ostatním zůstávají skryty. Skutečné historické záznamy ovšem spíše dokládají, že rabi Löw se těšil úctě díky své moudrosti, rozhovorům s křesťanskými učenci a vyrovnanému přístupu v náboženských a komunitních otázkách. Příběh o vytvoření Golema bychom tak měli vnímat hlavně jako poklad židovského ústního podání, které se přelilo do literatury, a nikoliv jako ověřitelnou historickou skutečnost.

V moderní době se Golem stal symbolem několika typů vyprávění a myšlenkových proudů. Jednou rovinou je varování před neetickým zneužitím znalostí a technologií, jindy se Golem stává téměř superhrdinou, který chrání slabé. Ve světě poznamenaném druhou světovou válkou a holocaustem se navíc objevilo mnoho interpretací, v nichž Golem reprezentuje touhu židovského národa po přežití a ochraně před genocidou. Někteří teologové tuto legendu vykládají jako připomínku toho, že lidé nemohou a nemají nahrazovat Boha; jiní v Golemovi spatřují nádhernou metaforu lidské kreativity, která však nesmí zapomínat na svou omezenost. V Praze se Golem stal důležitou součástí turistického ruchu, objevuje se na suvenýrech, v turistických průvodcích a v dramatických zážitkových programech. Návštěvníci Prahy hledají stopy starých synagog a tajemných zákoutí židovského města, aby se dotkli kouzla, které kdysi prý oživilo hliněnou postavu. Představa Golema se tak vryla do kulturního povědomí jako něco víc než pouhý mýtus – stal se jedním z neoficiálních symbolů Prahy, vedle orloje a Karlova mostu, a neodmyslitelnou ikonou středoevropské židovské tradice.

Nezanedbatelnou roli zde hraje i psychologický rozměr legendy: Golem, podobně jako Frankensteinovo monstrum či moderní roboti, poukazuje na to, jak může člověkem vytvořená bytost představovat zrcadlo jeho vlastních obav, tužeb a selhání. V Golemovi lze spatřovat zhmotnění lidské ctižádosti, ale i potřeby bezpečí. Je to pouhá masa hlíny, nadaná umělou jiskrou života, která nemá vlastní vůli, a přesto se stává katalyzátorem klíčových událostí. Často se vypráví, že Golem neprojevuje emoce ani empatii, plní jen příkazy. To v nás může evokovat představu člověka odcizeného, zbaveného vlastního rozhodování, stávajícího se nástrojem moci. Právě proto se téma Golema vrací ve filozofických a uměleckých diskusích o hranicích humanity a odpovědnosti člověka za to, co stvoří. Ať už se jedná o biologické inženýrství, umělou inteligenci nebo jadernou energii, příběh Golema zůstává stále aktuální metaforou o tenké hranici, kdy se „dobré úmysly“ mohou změnit v nebezpečnou noční můru. Ve všech interpretacích se přitom stále vrací leitmotiv posvátna a pokory před božskými silami, naznačující, že s těmito silami nelze manipulovat lehkovážně.

Pokud dnes projdete pražské židovské město, s trochou imaginace možná uslyšíte v šeru zvuky těžkých kroků, jako by se něco hliněného pohybovalo uličkami. Za starých časů se prý lidé báli jít v noci přes most do ghetta, aby na Golema nenarazili. A přece v moderní Praze, obklopené pouličním osvětlením a turisty, Golem zůstává spíše v rovině legend, kulis pro příběhy a filmy. Příležitostně se objeví badatel, který tvrdí, že objevil novou stopu o Golemovi, možná nějakou starou zmínku, a opět vyvolá vzrušení milovníků tajemna. Navzdory historické nedoložitelnosti se Golem stává neviditelným, ale stále silným poutem mezi generacemi a kulturami. Jeho příběh se vypráví dětem i dospělým, v nejrůznějších podobách a adaptacích, jako připomenutí toho, že v každém z nás dřímá trocha hlíny, touha po moci a také hrůza z toho, že by se tato moc mohla obrátit proti nám. Legenda o Golemovi tak splétá nitky minulosti, mystiky, náboženství a morálního ponaučení do jednoho celku, který je natolik bohatý, že i když se k němu znovu a znovu vracíme, nacházíme vždy nový pohled, nové otázky a možná i nové odpovědi.

Celý příběh Golema nám tedy ukazuje mnohem více než jen pohádku o hliněném obru. Vnáší nás do světa, kde se mísí židovská mystika, kabalistická nauka, nejistota a strach středověku, renesance i novějších časů, a také lidská vynalézavost a snaha uchopit to, co by mohlo přinést spásu a ochranu. Zároveň ale nese varování, že každý pokus o překročení hranic příslušejících Bohu, ať už jde o stvoření umělého života nebo jiné technologické průlomy, by měl být podroben nejpřísnějším etickým kritériím. Pražská legenda o Golemovi pak vystupuje jako jeden z nejbarvitějších symbolů židovské identity v srdci Evropy, v neklidné historii, která židovské komunitě přinesla mnoho bolestí, ale také zázraků soudržnosti a kulturního rozkvětu. Ať už v Golemovi vidíme hrdinu, monstrum, pomocníka, nebo nástroj odvěké moudrosti, vždy zůstane zrcadlem lidské touhy po překonání vlastních limitů. A snad právě to zrcadlo je důvod, proč je jeho příběh nesmrtelný a proč i nadále vyvolává úctu, údiv a někdy i skrytou obavu, že hliněný obr přece jen spí na půdě synagogy, připravený probudit se v čase nejvyšší nouze.

Zdroje (5 nejhodnotnějších):

1. Scholem, Gershom: On the Kabbalah and Its Symbolism.
2. Rosenberg, Yudl: The Golem and the Wondrous Deeds of the Maharal of Prague.
3. Idel, Moshe: Golem: Jewish Magical and Mystical Traditions on the Artificial Anthropoid.
4. Meyrink, Gustav: Der Golem.
5. Bazyler, Michael J. – Firestone, Paul: The Golem Redux: From Prague to Post-Holocaust Fiction.