Vítr

Vítr je starobylý příběh neustále se přetvářející atmosféry, živý tep planety, který lze slyšet v šumění stromů, cítit na vlastní kůži při prudkém poryvu a sledovat, jak jeho neviditelné síly modelují tvář krajiny a osudy lidí. Když se před mnoha tisíciletími lidé poprvé zahleděli do oblak, patrně se s úžasem ptali, co to hýbe větvemi, roznáší vůni trav a přináší bouři. Staré kultury často věřily, že vítr jsou dechem bohů, projevem duchů předků nebo poselstvím, jež je sesláno z nebes, aby přinášelo proměnu. Stejně tak se v průběhu věků stal zdrojem obživy pro mořeplavce, pohonem plachetnic, a o mnoho staletí později se ukázalo, že jeho síla může pohánět i mlýny, vyrábět elektřinu a měnit lidská města k nepoznání. Není však pouhou výhodou: občas se jeho poryvy mohou stát ničivou bouří, která bortí domy, ničí úrodu či zvedá písečné duny. Zároveň vždy existovala určitá posvátná bázeň, jež vychází z toho, že vítr se nedá chytit do dlaně ani spoutat provazem. Navzdory modernímu poznání si tak uchovává svou svébytnou tvář, někdy klidnou a konejšivou, jindy zuřivou a nespoutanou. Jeho zkoumání provází lidstvo od samých počátků vzdělanosti: ať už šlo o babylonské hvězdopravce, starověké Řeky, středověké araby či renesanční vědce, vždy jsme mu přisuzovali schopnost měnit klima, přenášet teplo i chlad a pomáhat formovat přírodní cykly. Tuto obsáhlou studii jsem se rozhodl pojmout jako vyprávění příběhu o větru, aby se čtenář dokázal vcítit do pradávného úžasu před tímto elementem a zároveň vstřebal nejvýznamnější fakta, která jsme si o něm během tisíciletí dokázali ověřit. V dávných dobách, kdy lidé žili v chatrčích z hlíny a klestí, býval vítr personifikován. Když se prudce zvedl a odnášel slámu či poškodil doškovou střechu, vesničané jej proklínali a prosili neznámá božstva o slitování. Naproti tomu v teplých letních dnech vítali každý svěží závan jako dar, který dokáže pročistit ovzduší a osvěžit rozpálená těla. Někde v hloubi dějin také vznikly první meteorologické pokusy o předpověď toho, jakým směrem a s jakou silou bude vítr vát. Kombinace nebeských znamení, tvaru mraků a zkušeností z minulých sezón posilovala lidskou schopnost připravit se na větrné poryvy. Byla to sice zkušenost empirická, ale často překvapivě přesná. Dochovaly se záznamy o starověkých babylonských tabulkách, kde kněží a učenci sepisovali seznamy pozorovaných větrů, odhadovali, jaké přinášejí počasí, a díky tomu například dokázali určit vhodný čas k setbě či ke sklizni. V rámci řecké civilizace se Aristotelés ve svém díle Meteorologica zabýval rozmanitými podobami větru, přemítal nad tím, zda vítr vzniká prouděním teplého a studeného vzduchu a jaký je vztah mezi větrem a srážkami. Jeho závěry, byť z dnešního hlediska nepřesné, položily základ pro budoucí fyzikální a klimatologické teorie.

V příběhu, který vám chci převyprávět, se ocitáme v kůži dávného mořeplavce, který brázdí Středozemní moře na malé veslici, a když mu příznivý vítr napne plachty, dokáže cestu výrazně zrychlit. Ten muž hledí k obzoru a snaží se rozeznat, zda oblaka na západě značí změnu směru větru, a proto instinktivně zaklání hlavu k obloze, přemítá, jak se naklánějí stěžeň a lanoví, a pokouší se odhadnout sílu větru podle vln na moři. Právě pozorování vln bylo jednou z nejstarších metod, jak předvídat povětrnostní podmínky: jemné vlnky značí lehký vánek, vysoké hřebeny zas ohlašují silný vítr, a když se dokonce vytvoří bílé čepice, mořeplavec ví, že je čas stáhnout plachtu a raději pádlovat, aby loď nesmetla rozbouřená vichřice. Takové příběhy mořeplavců se v různých obdobách odehrávaly od starověkého Egypta po vikinské drakkary a později až po španělské galeony. Vždy šlo o to využít vítr ve svůj prospěch, a pokud možno se vyhnout jeho ničivé síle. Dokonce i v čínských kronikách se můžeme dočíst o tom, jak admirál Čeng Che podnikal daleké plavby do Indického oceánu a spoléhal na monzunové větry, které ho dopravovaly k Africkému rohu. Větry v Indickém oceánu, spjaté se sezonním střídáním tlaku vzduchu nad pevninou a oceánem, byly pro tamní námořní cesty klíčové a staly se i předmětem pečlivých studií arabských a perských učenců, neboť na nich závisely dálkové obchody s kořením, hedvábím či kadidlem. Monzun, který vanul jedním směrem část roku a pak se obrátil opačně, odjakživa dával rytmus životu v přímořských regionech.

Avšak vítr není jen záležitostí moří a oceánů. I uprostřed souší se stával vypravěčem přírodních proměn. Ve stepích dokázal obracet směr sucha a vláhy, v pouštích roznášel jemná zrnka písku do všech stran. Staří Egypťané například důvěrně poznali, jak ničivá může být písečná bouře, která se náhle přižene z nehostinné Sahary. Písek se dostával do očí a do úst, přikrýval osady a rušil všechny práce na stavbách. Mohutnější bouře dokonce zanesly někdejší cesty a orientační body takřka k nepoznání. V archaických mýtech se dočteme o démonech pouště zvaných setch, kteří na svých křídlech přinášejí vítr a smršť. Obyvatelé starověké Mezopotámie ztotožňovali písečné vichřice s božstvy, jež byla schopna trestat hříchy lidí. Tento mystický charakter větru vychází z jeho neuchopitelnosti: nelze ho spatřit přímo, jen cítit, slyšet a spatřit jeho účinky. Kdo kdy prošel písečnou bouří nebo zažil oblak prachu vířený větrem v rovinaté krajině, ví, že v tu chvíli má člověk pocit, jako by ho ovládla neviditelná moc. A právě to způsobovalo, že v lidské historii zůstával vítr symbolem božské moci, prokletí i požehnání.

S rozvojem zemědělství lidé začali vítr mnohem intenzivněji pozorovat. V suchých oblastech toužili po chladivém vánku, který mohl přinést vlhkost, v jiných zase obávali se vichrů, jež by mohly zničit úrodu. Postupně vznikla i myšlenka, že vítr lze zapřáhnout do práce, například do větrných mlýnů. Když se dnes díváme na malebné holandské krajiny poseté větrnými mlýny, možná si neuvědomujeme, že jejich počátek tkví v dávných asijských konstrukcích, které se oklikou dostaly přes arabský svět až do Evropy. Vítr roztáčel lopatky, ty pak roztáčely soustrojí a lidé získávali mouku nebo čerpali vodu z kanálů. Stejně tak se vítr stal v některých regionech základem potulných lisů, jež drtily olejná semena, a dodnes se v určitých částech světa používá k mechanickému čerpání vody do zavlažovacích systémů. Technologický pokrok v 19. a 20. století pak přinesl větrné turbíny schopné vyrábět elektřinu, a mnoho zemí objevilo, že vítr lze využít jako obnovitelný zdroj energie. Přestože je tato energie závislá na proměnlivosti počasí, stala se součástí moderních strategií ke snižování emisí fosilních paliv. Větrné parky – ať už na pevnině, nebo na volném moři – představují jeden z nejrychleji se rozvíjejících sektorů energetiky.

Vítr se však neomezuje pouze na zemskou atmosféru. Existují pojmy jako sluneční vítr, což je proud nabitých částic vycházejících ze Slunce, a kosmický vítr, jímž se v metaforickém smyslu označuje proudění energie vesmírem. V pozemském měřítku pak vítr vzniká díky nerovnoměrnému zahřívání atmosféry, které způsobuje rozdíly v tlaku vzduchu, a ty se snaží vyrovnat. Fyzikální zákon, podle něhož se vzduch přesouvá z oblastí vyššího tlaku do oblastí nižšího tlaku, je samozřejmý, avšak jeho důsledky v podobě monzunů, pasátů a západních proudění vytvářejí složité oběhy ovlivňující klima celých kontinentů. Rozhoduje se tak o srážkových úhrnech, teplotních extrémech a zároveň o tom, jaké vegetační zóny vzniknou. Názorným příkladem je východní Afrika: tamní pasáty přinášejí spolehlivý déšť do horských oblastí, zatímco hluboko ve vnitrozemí proudí suché větry, jež vytvářejí polopouštní oblasti a savany. Celý ekosystém se přizpůsobil těmto proudům, a když vítr kvůli dlouhodobějším klimatickým výkyvům oslabí, nastávají období sucha a hladomoru.

Ve středověku a raném novověku se vítr stal námětem mnoha legend. Vypráví se o námořnících, kteří se upisovali čarodějnicím, aby jim zajistily dobrý vítr. Říkalo se, že tyto tajemné ženy schraňují vítr ve speciálních uzlících na provaze: když námořník za čarodějnici zaplatil a rozvázal určitý uzel, uvolnil se vánek či silný poryv, podle toho, jak byl uzel uvázaný. Ačkoli nám to dnes může znít jako směšná pověra, tehdy to byl vážně míněný rituál a v některých přímořských krajích se předával z generace na generaci. Jednou z příčin bylo i to, že lidé neměli žádný spolehlivý nástroj, jak vítr předpovědět nebo řídit, což mohlo na dlouhých plavbách znamenat život či smrt. Stačilo, aby se vítr nečekaně otočil proti lodím, a celé konvoje mohly ztroskotat na skaliscích. Vítr tak děsil a ohromoval, a proto nebylo divu, že si jej lidstvo spojovalo s magií. Ze stejného důvodu se vyskytují i zkazky o větrných démonech, kteří mají sílu smést celé vesnice do údolí, pokud nejsou vhodně usmířeni oběťmi či modlitbami.

S příchodem moderní meteorologie v 17. a 18. století, kdy vědci jako Galileo Galilei, Evangelista Torricelli či později Benjamin Franklin začali zkoumat tlak vzduchu a vynalezli barometry, se výklad vzniku větru poněkud odsvětil. Zrodilo se poznání, že vítr je důsledkem fyzikálních procesů, a začaly se zakládat první pokusy o systematické sestavení mapek s tlakovými útvary. Námořní kapitáni si vedli deníky o směru a síle větru na otevřeném moři, což posléze pomáhalo kartografům vytvářet podrobnější atlasy mořských proudů i větrných proudů. Plachetnice, které v té době tvořily základ námořní dopravy, musely mít perfektní znalost převládajících větrů v různých zeměpisných šířkách, jinak by se do cíle vůbec nedostaly. To ovšem neznamenalo, že by vítr přestal být chápán jako nevyzpytatelná síla: i dnes, kdy dokážeme sledovat satelitní snímky v reálném čase, se stává, že se objeví lokální meteorologické fenomény, jež zaskočí i profesionální meteorology. Tornádo, jež se znenadání zrodí v teplém a vlhkém vzduchu, orkány v severních mořích nebo silné bouřky s přívalovými dešti – to vše zůstává do jisté míry nevyzpytatelné a připomíná nám, že vítr si stále zachovává jistý prvek tajemství.

Představme si na chvíli cestovatele kráčejícího po nekonečných pláních v Mongolsku, kde se setkávají studené větry ze Sibiře a horké proudy z pouště Gobi. Zde je vítr všudypřítomný, v zimě přináší mráz a palčivé poryvy mohou srazit pocitovou teplotu o mnoho stupňů dolů, v létě zase víří prach a někdy nutí kočovníky zastavit se, schovat se v jurtách a vyčkat, až bouře přejde. V takových končinách se lidé naučili vnímat vítr skoro jako další živel, jenž k životu patří stejně neodbytně jako oheň, voda a země. Mongolské příběhy jsou plné zkazek o větru, který dokázal přes noc přinést nezvykle teplý vzduch, a tak zachránit stáda ovcí před zmrznutím, nebo naopak náhle rozrušit spící písečné duny a pohřbít část pastvin. Tento vztah k větru je dosti praktický i spirituální. Podobně jako v řadě severoamerických indiánských kultur, také v mongolských legendách vítr bývá zosobněn jako duch, který se prohání stepí a někdy s sebou přivádí dobré znamení, jindy zas varuje před nebezpečím.

Příběh o větru se neomezuje na přírodu, zasahuje i do dějin válek a politiky. Například slavná bitva o Anglii za druhé světové války byla značně ovlivněna meteorologickými podmínkami, kdy síla větru a oblačnost určovaly, nakolik budou moct letouny Luftwaffe či RAF operovat nad kanálem La Manche. Ještě zřetelnější roli sehrál vítr v Japonsku ve 13. století, když mongolské invazní flotily dvakrát ztroskotaly v tajfunu, který Japonci nazvali kamikaze – „božský vítr“. Ten byl vnímán jako zázračný zásah, který ochránil ostrovy před cizí mocí. A přestože šlo z fyzikálního hlediska o typickou tropickou cyklónu, v kontextu dobové víry se interpretoval jako zásah shůry. V posvátných textech šintoismu lze najít zmínky o tom, že bohové sestupují z nebes právě skrze silný poryv. Okolní země se tomu možná usmívají, ale pro Japonce to bylo tehdy reálné vysvětlení a důvod, proč se cítit předurčeni k ochraně svých břehů.

Jak se lidstvo posunulo do 21. století, začali jsme ještě intenzivněji studovat vliv větru na globální klima. Objevy týkající se proudění v atmosféře, jako jsou Rossbyho vlny nebo tzv. tryskové proudění, ukazují, že vítr v horních vrstvách atmosféry výrazně ovlivňuje, kde a kdy vznikají bouře, jak se šíří extrémní horka nebo jak se k nám dostane polární vortex. Například v zimě 2019–2020 se polární vortex přesunul nezvykle daleko od severního pólu, což v některých oblastech Evropy přineslo neobvykle teplé počasí, zatímco Severní Amerika zažívala arktické mrazy. To vše je projevem nepravidelností proudění vzduchu, které lze sledovat pouze díky moderním satelitům a superpočítačovým modelům. Přesto vědci i laická veřejnost leckdy zůstávají s otevřenými ústy, když nějaká anomálie naruší naše představy. A stejně tak extrémní větry, které nabývají podoby hurikánů či tajfunů v oblasti Atlantiku a Pacifiku, se poslední dobou jeví intenzivnější a ničivější, možná i v souvislosti se změnami klimatu. Diskuze o stoupajících teplotách oceánů, jež poskytují více energie těmto tropickým cyklónám, vrhá nové světlo na fakt, že vítr není jen poetickým fenoménem, nýbrž jedním z klíčových faktorů, které ovlivňují naše životy na mnoha úrovních.

Představte si nyní, že stojíte sami na okraji útesu, pod vámi hučí rozbouřené moře a vítr vám bičuje tvář. Ten vítr je zároveň starodávný, neboť proudění atmosféry existovalo dávno před člověkem, a zároveň nově zrozený v této konkrétní chvíli, protože směsice teplot a tlaků v daném místě a čase je unikátní. Přináší s sebou sůl z vln, kapky mlhy, možná i trošku písku z dalekých pláží. To vše vám proletí kolem nosu a mizí kdesi v dálce, nežli se znovu spojí s jinými proudy vzduchu. Cítíte, jak se vám napínají šaty, jak se vlasy rozfoukávají, a v té chvíli se vám možná vybaví všechny příběhy, které kdy byly o větru vyprávěny: příběhy o božstvech, duchách, démonech, o námořnících, kteří se modlí za ten správný kurz, o pilotech, kteří manévrují v turbulentním proudění, o vědcích, kteří se snaží vítr zkrotit a vyrobit z něj elektřinu. A přece, i když jsme vykonali obrovský pokrok ve studiu atmosféry, vítr si udržuje auru nespoutanosti, která byla vlastní bohům dávných kultur. Je to tichá připomínka, že ačkoli dovedeme stavět složité stroje, létat do kosmu a využívat sílu jádra, jeden poryv větru stále dokáže vychýlit letadlo z dráhy, pobořit stodolu nebo proměnit obyčejný letní den v dobrodružnou bouři plnou blesků.

Vítr je tedy velkou metaforou pro život sám: symbol změny, svobody, pohybu a zároveň nejistoty. Od prvních lidských civilizací, které se modlily k bohům větru, přes námořní velmoci spoléhané na příznivý vánek, až po dnešní větrné turbíny, jež roztáčejí generátory a napájejí moderní metropole, lidstvo vždy nacházelo způsob, jak v poryvech větru spatřit buď naději, nebo hrozbu. Na jedné straně nám dává možnost šetřit přírodu, pokud jej dokážeme rozumně využít jako zdroj obnovitelné energie, na druhé straně nás krutě zkouší, když se projeví v extrémní podobě hurikánu, tornáda či bouře. Jeho dějiny jsou našimi dějinami, rozloženými do mnoha epoch a kultur, které si vyprávěly legendy o tom, odkud vítr přichází. A nejniternější příběh větru je v nás samých: je to příběh o hledání rovnováhy mezi touhou po jistotě a přijetím nejistoty, již s sebou vítr neodvratně nese.

Zdroje (5 nejhodnotnějších):

1. Aristotelés: Meteorologica – klasické dílo popisující rané teorie o atmosférických jevech.
2. The Cambridge Encyclopedia of Meteorology – moderní přehled přírodních jevů, včetně podrobných kapitol o větrných proudech.
3. Emanuel, K.: Divine Wind: The History and Science of Hurricanes – analýza tropických bouří a jejich historických dopadů.
4. Lindzen, R. S.: Dynamics in Atmospheric Physics – odborné pojednání o pohybech vzduchu a jejich fyzikálním základu.
5. Lamb, H. H.: Climate, History and the Modern World – historický kontext meteorologických jevů a jejich vliv na civilizace.