Zlato. Magie skutečných hodnot.

Zlato je již po celá tisíciletí pro lidstvo symbolem bohatství, moci a nadpřirozeného kouzla. Představte si dávnou karavanu putující napříč nehostinnou krajinou: kupci a jejich průvodci táhnou stáda velbloudů přes rozlehlé písečné duny, odněkud z dalekých zemí přivážejí na východ drahocenné suroviny a jednou z nejvzácnějších komodit na jejich seznamu je právě zlato. Třpytivý kov, který dokáže rozzářit nejtemnější místnost, podněcoval lidskou fantazii od nepaměti. První zlaté šperky, nalezené archeology, se datují do doby kamenné, kdy bylo zlato zdobeno do jednoduchých ozdob a talismanů. Tímto ušlechtilým kovem se pyšnili staří Egypťané, považovali ho za „pot vtělených bohů“ a věřili, že má nadpřirozenou sílu zajišťovat nesmrtelnost. Všude tam, kde se zlato objevilo, vznikala fascinace a touha ovládnout jeho moc. Ušlechtilý vzhled, podmanivý lesk a snadná zpracovatelnost přispívaly k tomu, že se kov stal mnohem více než jen platidlem či ukazatelem bohatství. Lidé do zlata promítali své sny o věčnosti, protože tak, jako se sám kov neničil a neoxidoval, tak i oni chtěli dosáhnout trvalé slávy a moci. Mýty z různých konců světa vyprávějí o časech, kdy se zlato volně povalovalo na březích řek, a kdo ho dokázal pochytat, stával se vládcem. A přestože dějiny jasně ukazují, že cesta ke zlatu byla obvykle spojena s tvrdou prací, ba i krveprolitím, lákavý kov zůstával a zůstává tím nejtypičtějším reprezentantem bohatství a vlivu, co lidstvo kdy poznalo.

Z pohledu mineralogie je zlato prvek s chemickou značkou Au (z latinského Aurum) a atomovým číslem 79. Vyskytuje se v přírodě v ryzí podobě, často ve formě drobných zrnek, valounků či zlatých nugetů. Již to jej činí vzácným, neboť většina kovů se vyskytuje jako ruda vázaná na jiné prvky, a musí tedy projít zpracováním, aby se z nich čistý kov oddělil. Zlato je výjimečné i pro svou chemickou stálost – neoxiduje, nepodléhá korozi, nereaguje s většinou kyselin. Proto je možné nalézt i tisíce let staré zlaté artefakty, které ani v nejmenším neztratily na své kráse. Hustota zlata je vysoká – patří k nejhustším známým kovům; jeden krychlový centimetr váží přibližně 19,3 gramu. Je také extrémně kujné a tažné, což znamená, že z jediného gramu zlata je možné vykovat list tak tenký, že by zakryl větší plochu, než by se zdálo představitelné. Tato ušlechtilost a fyzikální vlastnosti se staly základem pro legendy o tajemné „zlaté fólii“, která prosvítá, a přesto si zachovává svůj lesk. Zpracování zlata se od antických dob takřka nezměnilo – stačí jej roztavit při relativně nízké teplotě (kolem 1064 °C) a odlít do formy. Těmito jednoduchými postupy už kdysi dávno vznikaly královské koruny, žezla, amulety i rituální dary bohům. Tehdejší kováři a mistři řemesla věděli, že kousky tohoto kovu lze vyklepat a pozlatit jím další předměty, což vedlo k rozmachu tzv. zlacení a inkrustace pro náboženské artefakty, sochy panovníků či cenné relikviáře. Až do dnešních dnů je zlato fascinujícím materiálem, který drží světové rekordy nejen v hodnotě, ale i v mnoha technických a uměleckých využitích.

Historie dobývání zlata je úzce spjata s příběhy o nenasytné touze lidí obohatit se a získat moc. Staří Egypťané těžili zlato v Núbii, odkud se dováželo do nilské delty. Faraonští panovníci si z bohatého údolí zajišťovali pravidelný přísun kovu, který pak užívali při stavbách pohřebních komor, soch a rituálních předmětů. V hrobce slavného faraona Tutanchamona bylo nalezeno obrovské množství zlatých předmětů, mezi nimi i jeho ikonická pohřební maska, pokrytá mimo jiné drahokamy a emaily. Ve starověkém Řecku se zlato rovněž těšilo výsadnímu postavení, přičemž Homér jej nazýval „nesmrtelným kovem“. V římském impériu existovaly organizované doly nejen v Evropě, ale i v Asii a Africe, kde otroci těžili kov v nesmírně těžkých podmínkách. V mnoha případech museli pracovat i hluboko v podzemí, kam se valila voda a kde hrozilo neustálé zřícení. Obzvláště krutě je popisováno dolování v Hispánii, kterou si Římané podmanili právě kvůli bohatým ložiskům cenných rud včetně zlata. Zlato tak pomohlo budovat slavné římské stavby, financovat legie a zajišťovat blahobyt v centru říše. Po pádu impéria se stalo symbolem luxusu v různých nástupnických státech a zlatem se zdobily relikviáře či koruny středověkých králů, kteří si jeho leskem pojistili dojem nebeského posvěcení své vlády.

Zlato se stalo i jednou z hlavních příčin expanzí a dobyvatelských výprav. V době, kdy Španělé objevili Nový svět, se v Evropě objevily příběhy o neuvěřitelném bohatství indiánských říší. Legendy o Eldorádu – mýtickém zlatém městě, kde je vše poseto jiskřivými kovy – povzbuzovaly stovky dobrodruhů, aby se vydali přes oceán. Výsledkem byly krvavé konflikty s původními obyvateli, kteří zlato užívali spíše pro rituální účely, méně jako měnu. Aztékové, Inkové i další domorodé civilizace tak čelily náporu ozbrojených dobyvatelů, jejichž hlavním cílem nebylo šíření víry, ale ukořistění co nejvíce drahého kovu a následné posílení moci evropských monarchií. Kořistní zlato plynulo proudem zpět do Španělska a přispělo k dočasnému rozkvětu Habsburské říše. Avšak bezuzdné bohatství s sebou neslo i destabilizaci – inflaci, válečné výdaje a úpadek domácí produkce. V jiných částech světa, například v Rusku na Sibiři či v Africe kolem řeky Niger, se rovněž těžilo zlato v menším či větším měřítku. Avšak největší zlatou horečku novodobé historie zažila Severní Amerika v 19. století, kdy byly objeveny velké zlaté žíly v Kalifornii. V roce 1848 pronikla zpráva o nalezištích u řeky American River a brzy se do Kalifornie valily stovky tisíc nadšených zlatokopů z celého světa. Začalo takzvané „Rush to Gold“, slavná Zlatá horečka. Odhodlaní dobrodruzi budovali provizorní tábory, bořili se v bahně a ledových vodách, rýžovali s vidinou rychlého zbohatnutí. Jen málokdo však skutečně dosáhl pohádkového jmění, neboť objevné vrty se vyčerpaly rychleji, než se stihly důkladně zmapovat, a většina rýžovníků se vrátila domů s prázdnou. Přesto tato etapa dala vzniknout mnoha městům a stála u počátků ekonomického rozmachu západního pobřeží USA.

Ruku v ruce s válečnými taženími a horečnatými výpravami za zlatem se vyvíjely i metody jeho získávání. Ačkoli se dodnes romanticky mluví o klasickém rýžování na horských potocích, většina zlata se vytěží z tvrdých hornin. Doly se nacházejí hluboko pod zemí a vyžadují náročnou techniku, která horninu drtí, mele a následně chemicky separuje. Obávanou, leč rozšířenou metodou je loužení kyanidem, kdy se rozdrcený materiál prolévá roztokem kyanidů, jež zlato rozpouštějí, a posléze se kov vysráží v ryzí podobě. Tento postup je sice účinný, ale přináší značná rizika pro životní prostředí, neboť kyanidy mohou kontaminovat řeky a půdu. V moderní době se hledají alternativní postupy, například užití thiosíranů či jiných méně toxických chemikálií, avšak změna starých metod je pomalá a nákladná. Vedle průmyslové těžby zůstává v mnoha koutech světa rýžování zlata tradičním řemeslem. Mnozí lidé v Jižní Americe či Africe žijí z rýžování drobných zlatinek, jež vyměňují za potraviny nebo základní zboží. Často se toto řemeslo odehrává mimo legální rámec, bez dostatečné ochrany zdraví a s použitím rtuti k separaci zlata. Rtuťové výpary i zbytky v říčních sedimentech pak způsobují ekologické katastrofy a ohrožují zdraví místních obyvatel. Zlato tak zůstává jak požehnáním, tak prokletím těch, kdo se na něj spoléhají.

Využití zlata dnes zdaleka přesahuje pouhé ražení mincí, výrobu šperků a zdobení luxusních předmětů. V moderní elektronice se zlato uplatňuje jako vynikající vodič. Díky svým elektrickým vlastnostem se hodí na pokovení kontaktů, které musí být co nejvíce odolné proti korozi a zaručovat vysokou vodivost v mikročipech a dalších součástkách. Tenké vrstvy zlata nalezneme i v leteckém a kosmickém průmyslu, například na povrchu kosmických družic, kde chrání elektroniku před intenzivním zářením. Zajímavým a relativně moderním oborem je lékařství: zlato se používá v zubních výplních a můstcích, kdysi bývalo oblíbené i pro svůj estetický vzhled. Dále se využívá při léčbě některých autoimunitních chorob, neboť sloučeniny zlata mohou modifikovat imunitní reakce. Kromě toho roste obliba pozlacených zdravotnických pomůcek, například jehel akupunkturních specialistů. Zlato nachází uplatnění i v gastronomii, především jako dekorativní prvek luxusních cukrovinek, nápojů či omáček. Ve formě tenkých plátků, označovaných jako jedlé zlato, se tak doplňuje nabídka nejvybranějších restaurací po celém světě. Tato poněkud extravagantní móda nebyla neznámá už ve středověku, kdy se zlatem zdobily královské hostiny na znamení bohatství a prestiže.

Protože se zlato historicky stalo synonymem hodnoty, je jeho role v měnových systémech zásadní. Po staletí sloužilo jako nejspolehlivější globální platidlo, společně se stříbrem. Zlato se dalo snadno přemisťovat, obchodovat na dálku a většina regionů je bez problému akceptovala. V 19. století se rozvinul takzvaný „zlatý standard“, v jehož rámci byly národní měny kryty reálným množstvím zlata drženého v centrálních bankách. Kurzy měn se odvíjely od fixních poměrů k určitému množství zlata, což mělo zaručovat stabilitu a nezávislost na politických intervencích. Tento systém však s příchodem první světové války a posléze dalšími konflikty vzal postupně za své. Vlády začaly tisknout papírové peníze, které zdaleka nebyly vždy podloženy zlatými rezervami. Definitivní konec zlatého standardu se váže k 70. létům 20. století, kdy Spojené státy přestaly směňovat dolary za zlato. Nicméně centrální banky stále drží značné objemy zlata jako rezervu pro případ krizových situací. Hodnota zlata v posledních desetiletích kolísala, přesto však dlouhodobý trend ukazuje spíše růst, zejména v době ekonomické nejistoty, kdy se investoři uchylují k tzv. „bezpečným přístavům“. Samotné fyzické vlastnictví zlata, ať už ve formě mincí, cihel nebo zlatých slitků, je pro mnoho lidí pojistkou proti možným finančním zvratům.

Od starověku se zlato objevuje i v kulturní rovině, v umění a náboženství. Zlaté svatostánky a chrámové předměty měly vyjadřovat boží slávu, proto se křesťanské kostely často chlubí zlatem zdobenými oltáři a monstrancemi, zatímco v některých východních kulturách jsou sochy božstev zcela pokryté zlatými pláty. Dodnes jsou turisticky oblíbenými cíli buddhistické chrámy v Thajsku či Barmě, kde lze spatřit ohromné zlaté pagody a sochy Buddhy zářící do okolí. Z mnoha starobylých kultur se dochovaly zlaté masky a mince – svědectví o tom, jak důležitou úlohu zlato hrálo v rituálech, pohřebních obřadech i při demonstraci bohatství a moci. Současně se ve výtvarném umění ustálil pojem „zlatý věk“, který označuje vrcholné období rozkvětu v určité oblasti, ať už šlo o kulturu, vzdělanost či vědu. Umělci se také často inspirovali leskem zlata, a to nejen jako barvou, ale i symbolem pro čistotu, slávu či pýchu. Básníci a dramatikové napříč dějinami vnímali zlato jako metaforu moci a mnohdy varovali před jeho zneužitím, protože tam, kde je zlato, se zpravidla objevuje i touha po moci a s ní spojené intriky a zločiny. V literatuře se zlato stalo nositelem dramatických příběhů – od pohádek o zlatých pokladech přes Shakespearovy aluze až po moderní romány, kde zlato symbolizuje rozpor mezi lidskou chamtivostí a mravními principy.

Zajímavou kapitolou v dějinách zlata je alchymie. V představách středověkých a renesančních učenců bylo zlato nejdokonalejším kovem, zatímco jiné kovy pokládali za „nedokonalé“ verze téhož principu. Alchymisté se proto snažili objevit tzv. kámen mudrců, který by měl schopnost měnit levné kovy (například olovo či rtuť) na ryzí zlato. Ačkoli tuto proměnu nikdo nikdy neprokázal, hon za alchymistickým ideálem stál u zrodu mnoha objevů v oboru chemie a metalurgie. Při snaze pochopit podstatu kovů alchymisté přicházeli na nové metody destilace, filtrace či tavení, a položili tak teoretické základy pro pozdější vědecké bádání. Tajemství zlata se tak postupně z fyzikálních procesů, které se zdály magické, přetavilo v exaktní chemii. Přesto ještě dlouho poté lidé věřili, že existují mysteriózní metody, jimiž lze přetavit obyčejné kovy na zlato, a mnozí panovníci zaměstnávali dvorní alchymisty, aby jim pomohli naplnit státní pokladnu a předehnat konkurenci. Veškeré tyto pokusy veskrze selhaly, což ovšem na pověsti a atraktivitě zlata nic neubralo. Naopak se ukázalo, že vzácnost kovu je dána přírodním výskytem a obtížností těžby, nikoli zázračnými formulacemi.

V moderní společnosti zlato plní symbolickou funkci i v obecném jazykovém povědomí. Vítězové sportovních klání získávají zlaté medaile jako nejvyšší ocenění, zlatá svatba značí padesátileté výročí manželství a v byznysu se hovoří o „zlatém padáku“ pro manažery, kteří odcházejí z funkce s obrovským odstupným. Zlato se stává synonymem dokonalosti či cenné trofeje. Pojmy jako „zlatý standard“ či „zlaté pravidlo“ přetrvávají v každodenní konverzaci coby označení pro něco ideálního či nezpochybnitelného. Navzdory tomu, že žijeme v digitální éře a finance se stále častěji pohybují ve virtuálním prostoru, zlato si udržuje svoji pevnou hodnotu a je považováno za protiváhu k abstraktnímu světu kryptoměn. Dnes tak existuje paradox: přestože většina transakcí probíhá elektronicky, mnozí investoři neváhají nakoupit fyzické zlato jako pojistku proti inflaci nebo geopolitickým otřesům. Skladování zlata se ovšem liší podle rozsahu, od drobných slitků v domácích sejfech až po obří trezory státních bank, jež střeží tuny zlatých cihel. Každá z nich je označena razítkem a číslem, což dotvrzuje, že se jedná o garantovanou zásobu vysoké kvality.

Čím důkladněji se člověk seznamuje s příběhem zlata, tím více si uvědomuje, že tento minerál dalece přesahuje pouhý hmotný předmět. Je nositelem příběhů o vzestupu a pádu civilizací, o lidských touhách a slabostech, o snaze odolávat pomíjivosti času a konečně o tom, jak jedinečná krása dokáže uhranout celé generace. Z fyzikálního hlediska jde o prvek s několika výjimečnými vlastnostmi, avšak jeho skutečný význam se odráží v ekonomice, politice, umění i duchovním životě. Je to kov, který „nezná hranic“, protože se vyskytuje po celém světě a všude se stává důležitou součástí kulturního dědictví. Zdá se, že bez zlata by se lidské dějiny ubíraly zcela jiným směrem – nebyly by tu některé výbojné války, neuskutečnily by se objevitelské plavby, neproběhly by mnohé intriky a spory o moc, a možná by neexistovala taková motivace rozvíjet těžební a hutnické technologie. Ironií je, že většina zlata, kterou kdy lidstvo vytěžilo, stále někde existuje. Ať už v podobě cihel, šperků, mincí či střízlivých kontaktů v elektronice, koluje v globální ekonomice a dál ovlivňuje náš svět, i když třeba nenápadněji, než tomu bývalo dříve.

Zlatý příběh pokračuje i v současnosti, a to nejen tam, kde se otevírají nové doly v odlehlých končinách Afriky či Jižní Ameriky. Vědecký svět se snaží objevit nové způsoby, jak zlato syntetizovat z jiných materiálů, což by vyžadovalo zásadní transmutaci jádra atomu, anebo jak je získávat z mořské vody, kde se nachází rozptýlené v nepatrných koncentracích. Vznikají rovněž laboratorní experimenty, jež zkoumají supravodivé vlastnosti nanočástic zlata, a posouvají tak hranice toho, co s tímto drahým kovem umíme dělat. V mezičase se do popředí dostává také etický rozměr těžby zlata. Hovoří se o odpovědné těžbě, která by minimalizovala ekologické škody a podpořila místní komunity. Rodí se certifikace podobné těm, jaké známe u kávy či kakaa, aby se prokázalo, že zlato nebylo vytěženo nelegálně nebo za cenu bezohledné devastace krajiny. Díky těmto iniciativám se řada společností a šperkařských značek snaží navázat na myšlenku, že hodnota zlata se musí posuzovat nejen podle jeho hmotnosti a ryzosti, ale také podle toho, zda byl kov vytěžen zodpovědně a za férových podmínek. I to je součástí moderního příběhu zlata – směřovat k udržitelnějšímu využívání přírodních zdrojů.

A tak nezbývá než si představit, že příběh tohoto třpytivého kovu zdaleka nekončí. Možná se jednou opravdu podaří laboratorně vyrobit zlato z jiných prvků, a tehdy by se mohlo zdát, že ztratí svou vzácnost. Jenže zlato je víc než vzácnost daná těžbou – je to kus lidské historie, symbol touhy a vášní, hmotné i duchovní bohatství, odraz kultury a pokroku. Kdyby se i stalo běžným materiálem, lidé by k němu zřejmě pořád měli určitý posvátný vztah, protože jeho lesk a odolnost budou vždy připomínat úspěchy, sny a příběhy generací, které jej objevily a uctívaly. Svými vlastnostmi jako by se vymykalo pomíjivosti, a proto se kolem něj zrodila aura věčného trvání. Zlato, ten prostý chemický prvek číslo 79, je proto mnohem víc než jen minerálem – je svědkem lidských dějin, které prostupuje, jako by bylo ztělesněním všech lidských ambic a neklidného hledačského ducha.

Zdroje (5 nejhodnotnějších):

1. Bury, J. B., Cook, S. A. a Adcock, F. E. (eds.): The Cambridge Ancient History, Cambridge University Press.
2. Craddock, P. T.: Early Metal Mining and Production, Edinburgh University Press.
3. Green, T.: The Ages of Gold, Oxford University Press.
4. Oddy, A.: The Gilding of Metals in the Old World, British Museum Publications.
5. World Gold Council: Oficiální webová stránka s odbornými články a statistikami o zlatu (www.gold.org).